12. prosince 2019
Aneta Pavlová je lektorkou již bezmála dvacet let. Po celou tu dobu se specializuje na komunikaci a kreativitu a pracuje s Umělcovou cestou Julie Cameronové. Nejdřív jako čtenářka, pak jako účastnice kurzu a nakonec jako průvodkyně. Věří, že právě Umělcově cestě vděčí za to, že vystoupila z role oběti a žije život, který jí dává smysl.
V průběhu života zažijeme situace, hodnocení a traumata, z kterých vyvodíme závěry, vytvoříme „program“ o sobě a o světě. Dospějeme například k přesvědčení, že nejsme dost dobří, nezasloužíme si to, nemáme talent, nemá to cenu, a tak dále… A skrz takové názory posuzujeme sebe i ostatní. Taková přesvědčení pak předurčují náš život. A přitom nám vůbec neslouží, nejsou podporující, často už ani neodpovídají tomu, jací skutečně jsme a co žijeme, ale přesto nás ovlivňují. Ale nejde jen o tvůrčí bloky – obecně blokují naši možnost žít smysluplný život. Každý máme svá negativní přesvědčení. Jde o to, nenechat se jimi zabrzdit.
Ano dají. Existují různé způsoby jak je oslabit a uvést do chodu pozitivní změnu našeho „programu“. Ranní stránky jsou jedním z nástrojů, které využíváme v průběhu kurzu, a velmi rychle nás proměňují. Uvědomíme si díky nim, že opouštíme přesvědčení, která nám ubližují a nepodporují nás. Místo toho dáváme pozornost pozitivním přesvědčením, našim schopnostem a talentům.
Já tím také prošla. Každý máme nějaký svůj příběh, svá negativní přesvědčení, ale jde o to nenechat se jimi zabrzdit a ztrácet sílu. Když se jimi nechám ovládnout, nedají mi možnost se nadechnout, takže se přidržím modelu, který mi doteď nějak fungoval. On je totiž nejjistější, nejznámější. Zjednoduším se, zploštím se a nemusím nic nového vymýšlet a zkoušet. Zapomenu na svou jedinečnost a kreativitu. A na to, že situace má řešení.
Ano, ale pozitivní. Vědomí toho, že situace má řešení a že já ho mohu objevit, je pro mě podporující. Pomáhá mi.
Strach z opuštěnosti. To bylo moje téma, se kterým jsem se vyrovnávala velkou část života. Když mi bylo devatenáct, zůstala jsem opuštěná, bez rodiny a doslova na ulici. Jedna věc byla se s tím nějak vyrovnat. Druhá byla to neopakovat. Řešení jsem našla rychle. Ale nahlédnout, proč žiji zrovna tohle téma, proč to moje duše na téhle planetě a v tomhle životě potřebuje, to bylo na dalších zhruba dvanáct let.
Z té opuštěnosti se pak odvíjely další nepříjemné pocity, zklamání, zrada… Když si je v sobě nesete, lidé okolo vás vám pak odehrávají příběhy, ve kterých si je můžete prožít. A vy to téma posilujete… Vaše opuštěnost se zvětšuje. Já tahle svá traumata zvládla postupnou prací. Hledáním. Běžné odpovědi klasických terapeutů mě neuspokojovaly. Zůstávala jsem v roli oběti, ve které mi ale nebylo dobře, a proto jsem hledala pomoc.
V určitou dobu mi nepomáhaly ani knihy, ani kurzy, ani terapie. Pomohlo mi dát tomu prostor a hledat v sobě svůj vlastní léčebný mechanismus. Díky tomu se mi například sám otevřel léčivý svět imaginací. Ten jsem se neučila, prostě se mi otevřel. A postupně jsem měnila vztah k sobě. Vystupovala jsem vědomě z role oběti. Byl to dlouhý a těžký proces, ale stálo to za to.
Uvědomila jsem si, že si potřebuji skutečně dovolit být milovaná. Uvěřit tomu, že já jsem sama pro sebe ta nejvzácnější bytost na světě a život je můj dar. A mám dalších mnoho darů, za které jsem vděčná. A toto si prožít v hloubi své duše, v každé buňce.
Dnes čím dál tím častěji vidím, že ano. Mnozí moji klienti, kteří absolvovali roky analýz a terapií zaměřených na racionální přístup k problému jsou schopní pomoci jednoduchých technik v průběhu několika sezení zvědomit svůj „neurologický bod“ vlastního příběhu, uvolnit ho a nahradit novým přesvědčením. Na Umělcově cestě to prakticky znamená, že mohou například rozpoznat část sebe, jejíž základní životní vzorec je oběť, a postupně tuto část transformovat v tvůrčí osobnost. Z bezmoci se tak stává mohoucnost. Tím, že ten vzorec pojmenujeme, procítíme a s láskou propustíme, můžeme náš příběh velmi rychle změnit.
Celý proces trvá dvanáct týdnů. Každý týden má své téma, například nabytí pocitu bezpečí, identity, integrity… Skupina se setkává jednou týdně a při tom setkání je třeba nechat účastníky zakusit téma, o které jde. A způsoby, respektive techniky, jakými to děláme, jsou tím, v čem se pak od sebe my lektoři lišíme.
Úkolem toho, kdo kurz vede, tedy průvodce, je postarat se o to, aby se téma týdne aktivovalo. Aktivované téma se pak člověku v průběhu následujícího týdne ukazuje ve vnějším světě. Protože co mám ve vědomí, to se děje. Kam jde pozornost, tam jde energie. A člověk, který kurzem prochází, pak toto téma může sledovat a zkoumat. Získává dva hlavní nástroje – ranní stránky a schůzky s umělcem, které vedou k tvůrčímu ozdravění.
Legendární Umělcovu cestu vydala Maitrea v roce 2009.
V týdnu hojnosti si mohu například všímat stavu svého účtu. A možná zjistím, že mi z něj odchází víc peněz, než kolik na něj přichází. To mě samozřejmě může demotivovat. Ale taky lze poodstoupit a uvidět, že v oblasti vztahů tu hojnost žiji, že mám mnoho dobrých přátel. Přichází chvíle pro vděčnost. A pak mohu být vděčná nejenom za ty přátele, ale i třeba za to, že mám peníze aspoň na zaplacení základních účtů… A pomalu mohu začít měnit úhel pohledu a díky vděčnosti otvírat i finanční možnosti.
Téma týdne vždycky nějak zarezonuje s mým osobním příběhem a já dostanu šanci jej přepsat tak, aby mi v něm bylo lépe. To je tvoření, ke kterému nabízí přístup Umělcova cesta… Vůbec nejde o to být profesionální herec, zpěvák nebo spisovatel.
Ano, to, že mi hrozí mínus, může být realita, ale když se budu kritizovat a dám prostor strachu, nijak mi to nepomůže. Nebudu se cítit bezpečně. Sama sobě bych měla být největší oporou a mohu si být nejlepším přítelem. A je dobré jím být. Přátelské je zeptat se, co mohu udělat proto, abych bylav plusu. Ale to, že po sobě jdu a vyčítám si například nezodpovědnost, není podporující.
Já sama jsem to udělala asi v roce 2002. A šlo mi to, ale nevydrželo mi to dlouho. Chyběla mi podpora skupiny. Knížku jsem dočetla, vzala jsem si z ní pár technik do kurzů o kreativitě, které jsem tenkrát vedla, ale v ranních stránkách ani ve schůzkách s umělcem už jsem pak nepokračovala. Můj životní postoj se přenastavil, to je pravda, ale pořád jsem se hodnotila. Můj kritik byl stále velmi aktivní. Informace se mi z knihy nepodařilo úplně vstřebat. To je můj příběh, jiní mohli být s knihou úspěšnější.
Ano. Pak jsem šla na Umělcovu cestu do Maitrey, kterou tenkrát vedl Jan Vávra. Přišla jsem tam s přesvědčením, že už to všechno vím, že mě vlastně jen zajímá, jak to dělá někdo jiný. Ten kurz mi pomohl se probrat a být zase začátečníkem a hledačem. Byla jsem opravdu překvapená, co ve mně otevřel.Dvanáct týdnů Umělcovy cesty je proces. Není to žádná jednorázová injekce dobrého pocitu z kurzu, ale cesta k trvalé změně.
Díky kurzu v Maitree jsem získala zkušenost, že během dvanácti týdnů se může zásadně proměnit životní postoj a vztah člověka k sobě samému. Došlo mi, že to není žádná jednorázová injekce dobrého pocitu z kurzu, po které se zase propadnu někam do svých starých zvyků, ale že změna, ke které došlo, je trvalá. A vede směrem ke smysluplnému životu. A právě ta proměna – to je kouzlo, které mě na Umělcově cestě fascinuje.
Stávají. Stávají se mi a vím o tom. Dřív se mi to stávalo a nevěděla jsem o tom. Dnes taky vím, že si mohu vybrat, jestli v tom zůstanu, nebo budu hledat cestu, jak z toho ven. Vím, že v každé situaci mohu najít řešení, východisko, které mi bude dávat smysl. Vím, že se nemusím stát obětí. Nemusím to vzdávat. Mohu tvořit svůj život.
Ano, mám za sebou dvanáctiletou zkušenost s autorským divadlem, zkusila jsem i režírovat, to mne bavilo. Píši knihy – nedávno mi vyšla kniha pro děti „Kouzelná zahrada“, zaměřená na imaginace. Udržuji si tak „uměleckou kondici“ a zároveň nechávám stále otevřené dveře pro inspiraci.
Od malička jsem měla ráda otázky. Nemusel mi je klást nikdo skutečný, stačil mi můj vnitřní hlas. A tak jsem chtěla studovat filozofii. Protože filozof se ptá a pak hledá odpovědi. Kdo jsem? Proč tady jsem? Co má smysl?
Původně jsem studovala teologii a po narození mého syna jsem chtěla navázat právě tou filozofií. V té době jsem už ale pracovala a měla jsem vedle sebe velmi praktickou kolegyni, která mě trochu přesměrovala. Pobídla mě k tomu, abych studovala andragogiku a personální řízení, což je vlastně taková praktická filozofie. Už na andragogice jsem věděla, že nechci jít dělat personalistku do firmy, ale že chci být lektor a učit komunikaci a rétoriku. A tak jsem se účastnila při studiích ročního výcviku lektorské práce a v roce 2001 zrealizovala své první školení.
Byla jsem temperamentní, plná energie a chtěla jsem více proniknout do neverbálních způsobů komunikace, zajímala mne práce s hlasem a dechem. A tak jsem po ukončení studií na Filozofické fakultě šla studovat herectví a autorskou tvorbu na DAMU. To jsem ukončila v roce 2011. A v tom roce jsem také otevřela svou první Umělcovu cestu.
Měla jsem velké štěstí pobývat v zahraničí a to mi umožnilo reflexi toho, co vše se v posledních Umělcových cestách odehrálo, co mohu za sebe jako průvodce posílit a co je třeba proměnit. Třebaurčité herecké techniky, se kterými jsem ráda pracovala po DAMU, jsem dokázala lépe přizpůsobit pro tento kurz.Díky jógovým výcvikům, bioenergetice a mindfulness, jsem získala nové způsoby práce a tak mohu při provázení lidí procesem proměny používat širší škálu nástrojů, které „šiji na míru“ potřebám jednotlivých skupin anebo konkrétních účastníků. Pokaždé je skupina jiná a já pracuji s novými prvky a na to se opravdu těším.
Umělcova cesta podporuje lidi v tom, aby hledali, kým jsou a co jsou jejich talenty. Ale to neznamená, že hned mají opouštět svoji práci. Pokud mi v tuhle chvíli dává smysl, že jsem manažer v bance, moje rodina má dům se zahradou, moje děti mají všechno, co potřebují, a já mám domov, kde jsem spokojený, nemusím hned spěchat dělat něco jiného – přestože je to volání mé duše. Ale mohu pro tuto část své duše najít prostor a pečovat o ni. Třeba ve svém volném čase. A pokud se objeví možnost ze svého koníčka udělat výdělečnou činnost, je to jen znamení toho, že jsou dveře otevřeny.
Jedna účastnice Umělcovy cesty pracuje na Magistrátě jako vedoucí odboru a kurz ji přivedl k tomu, že ve volném čase tančí argentinské tango. Naplnila si svou tvůrčí potřebu a je spokojená. Jiná žena byla manažerka vzdělávání, její pracovní čas trávila v kanceláři a věděla, že ji to nenaplňuje. Postupně začala měnit svoji práci a vzdělání. Dnes je výborná kraniosakrální terapeutka, která ve volném čase maluje na hedvábí a je šťastná.
Vítejte na svém novém Webu. Toto je váš první testovací příspěvek na blogu. Můžete ho smazat a začít vytvářet své blogové příspěvky.